Pediatr MUDr. Ján Kovačech MPH je jedním z těch lékařů, kteří s věkem nabírají síly. Na první pohled působí vlídně, rozvážně a vyzařuje z něj klidná sebejistota.
Svůj veskrze pozitivní vliv dokáže přenést jak na své malé pacienty, tak zejména i na jejich starostlivé rodiče. Ačkoli už dosáhl důchodového věku, rozhodně neskládá ruce v klín a dál slouží na dětské ambulanci ve slovenském Pezinku. Mohlo by se říci, že je pouze jedním z mnoha a byla by to také pravda. Jenže pan doktor předtím působil dlouhá léta jako dětský lékař i v zahraničí, konkrétně v Austrálii a účastnil se mnoha světových pediatrických konferencí. Jeho možnosti přímého srovnání tam a tady, z toho plynoucí košaté zkušenosti a celoživotně doplňované vzdělání z něj činí osobnost, se kterou se naši čtenáři jistě velmi rádi alespoň v krátkosti seznámí.
Kdy a proč jste se rozhodl odjet do zahraničí?
„Paradoxně to bylo až počátkem devadesátých let. Sloužil jsem v Bratislavě na Kramároch a postupně jsem nabyl pocitu, že i někde jinde mohu být prospěšný. Někdy koncem roku 1992 uzrálo rozhodnutí a půl roku poté už jsem pracoval v Austrálii. Nějak se ty okolnosti hezky poskládaly a všechno plynulo bez větších zádrhelů. No a loni jsem se vrátil zase na Slovensko, sloužím na dětské ambulanci, občas pomáhám na dětské pohotovosti v Bratislavě, ale hlavně jsem tady s rodinou.“
Když srovnáte malé Australany s našimi dětmi, jaký je mezi nimi hlavní rozdíl?
Rozdíly se pomalu vytrácejí. Pozoruji to už delší dobu. S masivním nástupem moderních technologií tráví děti spoustu času s telefonem nebo tabletem, uzavírají se do virtuálního světa, méně chodí ven, mají méně aktivního pohybu a jejich průměrná tělesná hmotnost, odpovídající danému věku, se poměrně dramaticky zvyšuje. Jako pediatr se na data ze statistik dívám doslova s hrůzou. Nárůst dětské obezity je alarmující. Mladý organismus nadváhu ještě docela zvládne, ale v dospělosti se spíše dříve než později u takto zatíženého člověka rozvine metabolický syndrom, zvýší se rizika oběhových selhání, o problémech s páteří nebo kloubech nemluvě. Současná covidová pandemie tento stav ještě více zhoršila, distanční výuka počítá s nutností aktivního pohybu dětí vyloženě okrajově. A kde je tolik žádoucí rozvoj rychlosti, obratnosti a celkové pohybové všestrannosti? Kolik dětí neumí plavat, udělat kotoul nebo třeba jen vylézt na strom? Apeluji na urychlené systémové řešení, jinak se v následujících dvaceti letech budeme hodně divit.
A není na vině tak trochu i základní buňka civilizace, tedy rodina?
Od příkladů v rodině se zcela přirozeně odvíjí naprostá většina návyků dítěte. Ve městech je situace asi složitější, než v menších lokalitách. Městské děti, v tom lepším případě, alespoň chodí do různých kroužků. V tom horším případě zůstávají doma a zkoumají on-line prostor. Rodiče často mají problém utáhnout rodinný rozpočet, jsou unavení z práce a na pohybové aktivity s drobotinou jim moc času ani chuti nezbývá. Samozřejmě jsou výjimky a před nima smekám. Vytvořit dnes pravidelnou, zábavnou a zároveň bezpečnou pohybovou formu, která by dítě vtáhla do děje, to je docela umění. Proto se pro tohle musí zejména rodič správně nadchnout, aby pak svým příkladem dokázal vyvolat zájem svého potomka, aby mu pohyb ještě více neznechutil. Já sám doporučuji to nejzákladnější a pro člověka nejpřirozenější. Chůze, běh, kolo, plavání, míčové hry, vše s důrazem na obratnou všestrannost a celkovou odolnost.
Když jsme u té odolnosti, jak jsou na tom generace dnešních dětí v porovnání s generacemi jejich rodičů nebo prarodičů?
Těžko hodnotit, protože my jsme vyrůstali v naprosto jiném světě. Nebylo tolik postranních lákadel jako dnes. Pamatuji, jak jsem přišel ze školy, hodil tašku do kouta a už jsem byl venku. Hráli jsme i mezi ulicema nebo na kdejakém volném plácku fotbal, vybíjenou, skákali přes švihadlo. V zimě jsme se už nemohli dočkat, až začne mrznout a dělali jsme si za barákem kluziště, na kterém jsme mydlili hokej. To všechno je už dnes minulost. V Austrálii sice v zimě nemrzne, ale přece jen je větší fokus na komunitní život, u nás se uzavíráme doma, jako bychom raději nechtěli nic vidět ani slyšet. Ale ze své praxe mohu potvrdit, že dnešní děti jsou obecně méně odolné. Jen ten nárůst různých alergií a dětského astma, vždyť to je alarmující. Mnohé z toho by třeba nebylo díky pohybu na čerstvém vzduchu, vyvážené a správně bohaté stravě a také určité formě otužilosti. Nebo třeba ADHD. Kolik dětí s takovou diagnózou si pamatujete z dětství? Já nikoho… Na druhou stranu díky lockdownu ubylo tradičních sezónních respiračních onemocnění. Děti se mezi sebou méně kontaktují, předávají si menší nálož běžných patogenů.
Takže už se vlastně těšíte, až k vám do ordinace zase přijdou s „normální“ angínou, s rýmou, snoplíkem a teplotou…
Nemůžu říci, že bych se na to těšil, ale až se tak stane, možná si trochu oddechnu a řeknu si, že svět se zase vrátil do svých starých kolejí. Vždycky v takových případech spoléhám na sílu přírody. Taková echinacea je pro přechodová období z teplých měsíců do zimy vynikající pomocník. Nebo kapky na dýchací cesty, komplexní záležitost. Jemné a účinné, zejména před nástupem očekávané vlny viróz. Jsou pak situace, kdy jsou specifická léčiva, včetně antibiotik, nezbytná. Ale to musí vždy posoudit odborník. Moje praxe říká, že není nutné hned chodit s kanónem na vrabce. Nejdříve dáme i tomu malému tělu šanci, aby se s běžnou virózou porvalo samo. Zvýšená teplota je znakem, že se uvnitř něco děje a vlastně že se to děje správně. Samozřejmě vysoké a dlouhotrvající horečky už zaslouží pozornost ze strany rodičů a ošetřujícího lékaře. Tady můžeme citlivě a s rozumem tlumit pomocí léků, ale hlavně pamatujeme na dostatek tekutin a klidový režim.
Chcete závěrem našim dětem nebo jejich rodičům něco důležitého vzkázat?
Už jsem to tady říkal, ale rád to ještě jednou shrnu. Z rodiny musí přijít hlavní impulz. Rodina je ten základní prvek, který nám pomůže opět rozhýbat naše děti. Systémová řešení v rámci legislativy jsou žádoucí, ale nelze na ně spoléhat. Na koho jiného se tedy dítě může spolehnout? Přece na své nejbližší. Na rodiče a prarodiče. Na starší sourozence. Ti by měli jít tomu malému člověku příkladem, aby se postupně vyvinul v komplexní, charakterově pevnou a všestranně vzdělanou osobnost a aby se jeho fyzické tělo dokázalo adaptovat i na dlouhodobější zátěž. Aby se v dospělosti o sebe dokázal postarat a nespoléhal s nataženou rukou na podporu od státu, protože na státní pomoc by měli dosáhnout přednostně ti, kterým příroda z různých důvodů pevné zdraví do vínku prostě nenadělila.
publikováno se souhlasem redakce magazínu Lékárna